Imposter syndrom: Když vlastní úspěch působí jako omyl

Navenek působí sebejistě, výsledky mají nadprůměrné a okolí je vnímá jako odborníky. Uvnitř ale často bojují s pocitem, že jejich úspěch je jen otázkou štěstí a že dřív nebo později někdo přijde na to, že „na to vlastně nemají“. Imposter syndrom je tichý společník mnoha výkonných lidí, a právě proto o něm málokdy mluví. Přesto zásadně ovlivňuje nejen pracovní výkon, ale i dlouhodobou spokojenost a duševní zdraví.

Co je imposter syndrom a jak se projevuje

Imposter syndrom označuje psychologický vzorec, při němž člověk pochybuje o tom, zda si své profesní úspěchy skutečně zaslouží. Navzdory objektivním výsledkům má pocit, že se na svou pozici dostal spíše náhodou, díky štěstí nebo okolnostem, a obává se, že jeho „nekompetentnost“ dříve či později někdo odhalí. Vnitřní nejistota se často pojí se strachem z chyb, odmítáním pochvaly, zlehčováním vlastních výsledků nebo silným perfekcionismem. Mnozí lidé raději volí přetížení a nadměrnou kontrolu vlastní práce, než aby si dovolili projevit slabost či požádat o pomoc.

Koho imposter syndrom postihuje nejčastěji

Ačkoliv se imposter syndrom může objevit prakticky u kohokoliv, paradoxně častěji postihuje velmi kompetentní, úspěšné a výkonné jedince. „Typicky se s ním setkávají lidé vystavení dlouhodobému tlaku, ať už ze strany pracovního prostředí, nebo vlastních vysokých nároků,” říká Jan Vašík, Executive Director, jednatel kreativní agentury Fairy Taylors. Často jde o vysoce postavené manažery, specialisty v rychle se měnících oborech, nově povýšené lídry nebo studenty prestižních škol. Zvýšené riziko se objevuje také u žen, zejména v prostředích s výrazným tlakem na dokonalost, případně v oborech, kde jsou v menšině. Podobně mohou být ohroženi lidé z minoritních skupin, kteří kromě výkonu čelí i nutnosti vyvracet stereotypy. Svou roli mohou sehrát i osobnostní faktory nebo rodinné zázemí; například sklony k perfekcionismu, vysoká očekávání v dětství či výchova zaměřená primárně na výkon a výsledky.

Jan Vašík: Foto se svolením Jana Vašíka

Jakou roli hraje pracovní prostředí a zaměstnavatel

Přestože je imposter syndrom do velké míry otázkou vnitřního nastavení, pracovní prostředí může zásadně ovlivnit, zda se stane zdrojem růstu, nebo naopak cestou k vyhoření. „Zaměstnavatel sice nemůže syndromu zcela zabránit, může však vytvářet prostředí, ve kterém není chyba vnímána jako selhání, ale jako přirozená součást učení,” říká Zuzana Paulová, CEO společnosti myHeRoes. Důležitá je otevřená a konstruktivní zpětná vazba, jasně definovaná očekávání a transparentní kritéria výkonu, například prostřednictvím srozumitelných KPI. Významnou roli hraje také kultura, ve které se nepolitikaří, oceňují se reálné výsledky a vedení je schopné mluvit i o vlastních pochybnostech. HR oddělení zde může sehrát klíčovou roli při nastavování podpůrných procesů a rozvojových aktivit.

Zuzana Paulová: Foto se svolením Zuzany Paulové

Co může udělat jednotlivec sám

S imposter syndromem lze pracovat i na individuální úrovni. Základem je schopnost všímat si vlastního vnitřního dialogu – tedy momentů, kdy člověk automaticky připisuje úspěch náhodě, štěstí nebo okolnostem – a tyto myšlenky vědomě konfrontovat s fakty. Často pomáhá vedení tzv. deníku úspěchů, do kterého si člověk zapisuje konkrétní projekty, výsledky, čísla a zpětnou vazbu. V případě pochybností se k těmto záznamům může vracet a opřít se o reálná data místo subjektivních obav. Užitečná může být také práce s mentorem, vzdělávání v oblastech, kde člověk pociťuje nejistotu, nebo učení se přijímat pochvalu bez jejího zlehčování. „Důležitou součástí je i normalizace chyb a nastavování realistických cílů. Přijmout, že i ti nejlepší mohou dělat chyby,” zmiňuje Zuzana Paulová.

Pokud se však k těmto pocitům přidá silná úzkost, nespavost nebo známky vyčerpání, je na místě zvážit odbornou psychologickou pomoc.

Imposter syndrom a vyhoření: dvě propojené roviny

Imposter syndrom je často zaměňován se syndromem vyhoření, přestože jde o odlišné jevy. Zatímco imposter syndrom vychází z pochybností o vlastních schopnostech, vyhoření je důsledkem dlouhodobého přetížení, stresu a ztráty motivace. Oba fenomény se však mohou vzájemně posilovat. „Lidé s imposter syndromem mají tendenci pracovat nad rámec svých možností, aby „nebyli odhaleni“, čímž se postupně dostávají na hranici vyčerpání, které následně vede k vyhoření.” vysvětluje Jan Vašík. Naopak vyhoření může zpětně prohlubovat pochybnosti o vlastní kompetenci. Právě proto je klíčové vnímat nejen výsledky, ale i cestu, která k nim vede, a věnovat pozornost udržitelnosti výkonu i duševní hygieně.

Pochybnosti jako téma, ne jako překážka

Imposter syndrom není slabost ani selhání. Často je spíše vedlejším produktem vysokých ambicí, odpovědnosti a snahy odvádět práci co nejlépe. Prvním krokem k jeho zvládání je dát těmto pocitům jméno a přestat je prožívat o samotě. Ať už skrze otevřenou kulturu ve firmách, mentoring, nebo individuální práci na sobě, platí jedno: pochybnosti nemusí řídit náš výkon ani rozhodovat o tom, jak daleko se dokážeme dostat.

Zdroje info: Autor, Odborníci, www.fairytailors.cz, www.myheroes.cz

Náhledové foto: Pixabay