Málo energie, bolavé tělo, ale příčina neznámá? Co by mohlo přinést úlevu a vrátit zase do života?  

Bolest se vždycky nemusí projevovat jako zlomenina nebo ostrá migréna. Může být tichá, nenápadná – spíš jako vnitřní těžkost, sevření, útlum, únava. Často se nedá přesně popsat, ale přesto je přítomná. Bolest, která není vidět, ale znemožňuje volně dýchat, dobře spát nebo se s radostí hýbat. Mnoho lidí říká, že je „zkrátka bolí život“.

Mapa vzpomínek? Tou je naše tělo

Tělo nezapomíná. Co jsme jednou prožili, naše tělo si uchovává – někdy tiše, jindy bolestivě. A to i tehdy, když jsme to potlačili. Bolest zad, napětí v šíji, ztuhlá ramena nebo sevřené břicho často nejsou jenom důsledkem špatného sezení nebo přepracování. Mohou být projevem vnitřního napětí, dlouhodobého stresu nebo dávno potlačených emocí.

„Lidské tělo je jako paměťová karta. Uchovává si nejen mechanické pohybové vzorce, ale i emoční stopy z minulosti,“říká Václav Rázl, pohybový terapeut a autor knihy Síla, stabilita, mobilitaSíla, stabilita, mobilita. A ještě doplňuje: „Do těla se zapisují zejména chvíle, kdy se člověk necítil bezpečně, kdy si nemohl dovolit reagovat přirozeně — třeba se bránit, plakat, zlobit se nebo utéct. A jakmile se necítíme bezpečně dlouhodobě, tělo se stáhne. Ztrácí pružnost, mobilitu a začne reagovat bolestí.“ 

Emoce, které tělo dusí

Mnoho lidí vyrostlo v prostředí, kde byly silné emoce považovány za slabost nebo problém. Pláč byl „hysterický“, hněv „nepatřil ke slušnosti“ a smutek bylo lepší rychle přejít. Výsledkem je generace lidí, kteří své emoce na první pohled potlačují, jenže jejich těla přesto mluví.

„Tělo reaguje na potlačené emoce úplně stejně jako na fyzickou zátěž. A někdy dokonce ještě intenzivněji. Například hrudní koš člověka, který si nedovoluje cítit, bývá ztuhlý, pohyb bránice omezený a dech se stává plytkým. A to všechno ovlivňuje nejen držení těla, ale i celkovou životní energii,“ vysvětluje Rázl.

Proč má smysl bolest pojmenovat

Možná jste někdy přemýšleli, zda je vůbec dobré šťourat se v minulosti. Odpověď není jednoduchá, navíc každý na ni má svůj názor. Mohlo by nám napovědět, jak se cítíme právě teď, v posledních týdnech, měsících, letech…

„Pokud jsme uvolnění a dá se říct, že nám nic nechybí, asi nemá smysl pouštět do jitření starých ran. Ale ruku na srdce – většinou máme pocit, že by nám mohlo být ještě líp, že se necítíme úplně uvolněně, že nás něco bolí, svírá, omezuje.“

Abychom mohli jít dál, může být v tomto případě řešením zkusit se s naší bolestí spojit a nějak ji nazvat. Protože pokud chceme něco pustit, měli bychom si to nejprve pojmenovat.

„Mluvit o tom, co nás bolí, má hluboký význam. Ne proto, že by snad člověk měl neustále rozebírat svou minulost, ale proto, že právě v porozumění a přijetí se skrývá možnost uzdravení. Potlačená bolest totiž nezmizí – jen se změní její forma. Někdy na tichou únavu, jindy na výbušnost nebo fyzický diskomfort, který ani nejde lékařsky vysvětlit,“ zmiňuje pohybový terapeut. 

Foto: Václav Rázl

Cesta k uvolnění? Spočívá v pohybu

Změna pravděpodobně vždy začíná v hlavě, ale odtud přichází povel tělu a celotělová reakce zpětně ovlivní hlavu.Prvním krokem ke změně může být obyčejný dech. Uvědomění si, kde je tělo napjaté, nebo pozorování, jakým způsobem člověk chodí, sedí či reaguje na stres.

„Pohyb je jednou z nejpřirozenějších cest k uvolnění uložených emocí,“ říká autor zmíněné knihy. „Nejde ale o výkonnostní sport. Mluvím o vědomém pohybu — o navázání kontaktu se sebou, s dechem, s tím, co tělo právě prožívá. Právě skrze pohyb se často dostáváme k emocím, které jsme si předtím nedovolili vůbec vnímat.“

Právě proto má smysl hledat formy pohybu, které nejsou o výkonu, ale o přítomnosti. Může jít o jemné cvičení, tanec, vědomou chůzi nebo techniky, které propojují dech a tělo — třeba jógu nebo ideomotorickou terapiiideomotorickou terapii, jejímž autorem je Václav Rázl.

Foto: Václav Rázl

Pomáhá představa pohybu

O co se jedná? Co je principem ideomotorické terapie? V rámci cvičení se inspirujeme vlastním tělem. Mozku dáváme informace o předpokládaném pohybu a respektujeme reakci těla, která je naprosto dokonalá, jestliže je řízená centrální nervovou soustavou.

„Pokud vytváříme nějaký pohyb, měli bychom vědět, proč to děláme. Žádoucím cílem pak bude, že svaly celého těla pracují v celotělové harmonii – co se má zapnout, zapne se, co zase uvolnit, to se uvolní. Vše řídí mozek na základě optimální vstupní informace – představa pohybu končetin a těla v prostoru,“ popisuje Václav Rázl a ještě dodává: „Většina lidí pocítí výsledky cvičení hned již během úvodního tréninku, a to díky přenastavení těla a zaktivováním chodidel. Někdy to trvá déle, ale do šesti týdnů se dostaví výsledek téměř vždy.“

Ideomotorická terapie nabízí cestu k propojení těla a mysli, která pomáhá uvolnit nejen fyzické napětí, ale i potlačené emoce. Tělo si uchovává naše prožitky, které se mohou projevovat v bolestech, únavě nebo úzkosti. Tento přístup učí vnímat každý pohyb a dech, což mj. umožňuje uvolnění a zpracování emocí, které byly dlouho potlačeny. Pomáhá nám znovu se spojit sami se sebou.

Zdroje info: Autor, Václav Rázl

Václav Rázl: Náhledové foto se svolením Václava Rázla