Myslíte si, že je vaše dítě nešikovné? Může to souviset s dyslexií. Pomáhá všestranný pohyb

Nechytí míč. Pořád o něco zakopává. V tělocviku bývá vždycky poslední… Vidíte v tom svého potomka? Pak vězte, že příčinou sportovního „neúspěchu“ nemusí být to, že je vaše dítě nesportovní. Možná zpracovává svět kolem sebe trochu jinak. Navíc stejné „potíže“, které ovlivňují pohyb dítěte, mu zároveň mohou komplikovat čtení nebo psaní. Co s tím?

„Výzkumy ukazují, že u části dětí se specifickými poruchami učení, například dyslexií nebo dysgrafií, se častěji objevují také obtíže s koordinací pohybů, rovnováhou nebo jemnou motorikou. Nejde však o pravidlo a potíže mohou souviset i se souběžně se vyskytující vývojovou poruchou koordinace,“ objasňuje doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D., garant všestranného sportovního programu pro děti Gymnathlon.cz.

Dyslexie totiž nezačíná ani nekončí ve školním sešitě

Když se řekne dyslexie, většina lidí si představí dítě, které pomalu čte nebo zaměňuje písmena. Jenže mozek nefunguje po jednotlivých předmětech.

Vývoj čtení, psaní, pozornosti i pohybové koordinace využívá řadu vzájemně propojených mozkových sítí. Proto se u některých dětí mohou obtíže objevovat současně.

„Často slýchám od rodičů, že dítě je zkrátka nešikovné. Jenže nešikovnost většinou není vlastnost. Je to informace, že některé dovednosti potřebují více času, více zkušeností a jiný způsob učení. Když dítěti vytvoříme správné podmínky, dokáže udělat obrovský pokrok,“ pokračuje odborník.

Největší problém není dyslexie, ale „nálepka“

Děti jsou překvapivě citlivé na to, v čem se jim nedaří. Když opakovaně slyší, že špatně čtou, pomalu píší nebo jim nejde sport, velmi rychle si vytvoří vlastní závěr: „Já prostě nejsem dost dobrý.“ A právě tehdy začínají přestávat zkoušet nové věci.

„Tyto děti se například vyhýbají tělocviku, nebo nechtějí hrát míčové hry. Ne proto, že by je nebavily. Ale proto, že nechtějí znovu zažít pocit neúspěchu,“ vysvětluje Perič.

Právě ztráta sebedůvěry jedním z největších rizik, které mohou specifické poruchy učení přinést. Proto je důležité, aby dítě zažívalo úspěch i mimo školní lavici.

Trénink může podpořit rozvoj některých schopností i psychiku

Bylo by lákavé napsat, že správný sport dyslexii odstraní. Jenže tak jednoduché to bohužel není. Specifické poruchy učení vyžadují cílenou pedagogickou a speciálně-pedagogickou podporu. Sport ji nenahradí. To ale vůbec neznamená, že na pohybu nezáleží. Právě naopak.

„Když dítě běhá, skáče, balancuje nebo překonává překážky, netrénuje jen svaly. Učí se soustředit, plánovat další krok, orientovat se v prostoru, koordinovat pohyby a reagovat na nečekané situace. To všechno jsou schopnosti, které využívá každý den – nejen při sportu, ale i ve škole a běžném životě,“ vysvětluje garant Gymnathlonu a ještě upozorňuje: „Nejdůležitější ovšem není výkon. Důležité je, aby dítě získalo jistotu, že jeho tělo něco dokáže. Sebevědomí totiž nevzniká z pochval, ale z opakovaných zkušeností, že jsem něco zvládl. A právě to by měl dětem pohyb přinášet.“

Nehledejte dokonalý sport, ale všestrannost

Možná to znáte sami – přemýšlíte, zda je pro dítě lepší fotbal, hokej, plavání nebo třeba tenis. Jenže odborníci se shodují, že pro dítě je nejlepší zažívat pestrý pohyb. A pro děti se specifickými poruchami učení je to navíc důležité dvojnásob.

Zatímco některé děti si nový pohyb osvojí téměř okamžitě, děti s dyslexií nebo dysgrafií mohou při současných obtížích s koordinací potřebovat více času, opakování i různorodých zkušeností. Právě proto není cílem co nejrychleji zvládnout jeden sport dokonale, ale dát mozku příležitost učit se pohyb v mnoha různých situacích.

„Děti s dyslexií nebo dysgrafií často zažívají, že jim něco nejde tak rychle jako ostatním. O to důležitější je, aby měly místo, kde mohou zažívat úspěch. S tím jim může pomoci právě všestranný pohyb,  který není o hledání budoucího šampiona. Ale o tom, aby dítě postupně získalo důvěru ve vlastní schopnosti. Tu si pak může přenést nejen do školy, ale i do běžného života,“ dodává doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D.

Zdroje info: Autor, doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D.

Náhledové foto: Pixabay